tygr ussurijský

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Tygr ussurijský Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Skočit na: Navigace, Hledání Tygr ussurijský Stupeň ohrožení kriticky ohrožený Vědecká klasifikace Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Třída: savci (Mammalia) Řád: šelmy (Carnivora) Čeleď: kočkovití (Felidae) Podčeleď: velké kočky (Pantherinae) Rod: Panthera Druh: tygr džunglový (Panthera tigris) Trinomické jméno Panthera tigris altaica rozšíření tygra ussurijského (červeně) Tygr ussurijský(Panthera tigris altaica), též známý jako tygr amurský, altajský, korejský, mandžutský, nebo severočínský je největší známou kočkovitou šelmou. Jedná se o poddruh tygra džunglového. Obsah [zobrazit] 1Areál rozšíření 2Stanoviště 3Popis 4Biologie 5Zajímavost 6Kam do ZOO 7Galerie 8Externí odkazy // [editovat]Areál rozšíření Tygr ussurijský žil původně na rozsáhlém území mezi Bajkalem a pobřežím Tichého oceánu, v současnosti žije takřka výhradně na omezeném území východního Ruska v blízkosti Ussuri, přítoku řeky Amur v oblasti Primorskoje a Chabarovsk. Tuto oblast sdílí s levhartem mandžuským (Panthera pardus orientalis) a oba tyto druhy jsou přísně chráněny. Asi 10 % tygrů ussurijských žije v Číně. Populace těchto tygrů čítala v roce 1992 v Sichote-Alin 250 kusů a do roku 2004 vzrostla na 350 kusů. Odhaduje se, že v Mount Changbai v Číně jich ještě žije asi 20 kusů. [editovat]Stanoviště Tajga, husté porosty okolo řek a jezer, listnatý, smíšený i jehličnatý les. K životu potřebuje velké území člověkem nedotčené krajiny. [editovat]Popis hmotnost: 100 - 300 kg délka těla: 200 - 280 cm délka ocasu: 40 - 50 cm výška v kohoutku: 1,10 - 1,25 m Tygr ussurijský je největší a nejmohutnější kočkovitá šelma, samci mohou vážit přes 400 kg. Největší v zajetí chovaný tygr byl dlouhý 3,7 m a vážil přes 423 kg, samci jsou nicméně výrazně větší než samice. V porovnání s ostatními poddruhy tygra je tygr ussurijský světlejší a kresba je spíše tmavě hnědá než černá. Srst je dlouhá a hustá, typickým znakem ussurijského tygra jsou dlouhé světlé licousy. V oblasti, kde žijí, po většinu roku leží sníh, tygři jsou proto přizpůsobeni chladnému podnebí - i jejich tlapy jsou větší než u ostatních tygrů a slouží jim jako sněžnice při pohybu ve sněhu. [editovat]Biologie Tygr ussurijský žije v doupěti v jeskyni či pod vývratem stromu, odkud podniká za dne i za soumraku po pravidelných stezkách výpravy za kořistí. Rádi plavou a přeplavou široké řeky nebo mořské úžiny. Asi z 85 % se živí jelení zvěří a divokými prasaty, loví také goraly, v případě nutnosti i menší savce, jako jsou zajícovci, nepohrdne ani rybami. Troufne si i na medvěda. Větší kořist si tygr ukrývá a opět se k ní vrací. [editovat]Zajímavost Tygr ussurijský jménem "Hodori" byl vybrán jako maskot Olympijských her v Soulu v roce 1988 v Jižní Koreji. [editovat]Kam do ZOO V případě tygra ussurijského je smutnou skutečností, že v zajetí žije více tygrů než ve volné přírodě. V zoologických zahradách na celém světě je chováno přes 1000 tygrů, kteří se poměrně dobře množí. Bohužel u člověkem odchovaných velkých šelem je jen malá šance, že se je podaří vrátit do přírody, protože již ztratili strach z lidí a schopnost samostatně lovit. V Česku chovají tygry ussurijské tyto zoologické zahrady: ZOO Dvůr Králové nad Labem ZOO Hodonín ZOO Lešná ZOO Olomouc ZOO Ostrava ZOO Plzeň ZOO Praha Na Slovensku existuje projekt s názvem Oáza sibírského tigra - približně 3 km od Kostolnej pri Dunaji, 30 km od Bratislavy, kde se nachází 20 těchto šelem. Oáza sibírského tigra [editovat]Galerie

kočka rybářská

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Kočka rybářská Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Skočit na: Navigace, Hledání Kočka rybářská Stupeň ohrožení zranitelný Vědecká klasifikace Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Třída: savci (Mammalia) Řád: šelmy (Carnivora) Čeleď: kočkovití (Felidae) Podčeleď: malé kočky (Felinae) Rod: Prionailurus Binomické jméno Prionailurus viverrinus (Bennet, 1883) Poddruhy P. viverrinus viverrinus P. viverrinus risophores Sesterská skupina kočka bengálská (Prionailurus bengalensis) Kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) je malá kočkovitá šelma obývající bažiny a mangrovové porosty jihovýchodní Asie. Starší vědecký název je Felis viverrina. Obsah [zobrazit] 1Popis 2Rozšíření a stanoviště 3Biologie 4Kam do zoo 5Související články 6Externí odkazy // [editovat]Popis Hmotnost: 5,9-11,7 kg Délka těla: 65-100 cm Délka ocasu: 38-41 cm Výška: 25-33 cm Kočka rybářská patří mezi větší malé kočky, je o něco větší než kočka domácí. Samci jsou výrazně větší a robustnější než samice. Jsou podsadité, silné, s kratšími končetinami a krátkým, tupě zakončeným ocasem, který na první pohled vypadá jako useknutý. Vzhledem připomínají cibetku, rodové jméno cibetky, viverra, tedy dalo název druhovému jménu kočky rybářské, tedy P. viverrinus. Zvláštností kočky rybářské jsou plovací blány mezi prsty předních končetin a fakt, že i zatažené drápy neustále vyčnívají z pochev, kočka rybářská je nedokáže zatáhnout úplně. Barva srsti je tmavě šedá,s černými kulatými skvrnkami. Okolí čenichu a spodní část brady jsou bílé, stejně tak flíčky na uších. Od čenichu se mezi uši až na krk táhnou tmavé pruhy. [editovat]Rozšíření a stanoviště Kočky rybářské pocházejí z jižní a jihovýchodní Asie,kde obývají prostory poblíž vody. Vyskytují se jak v močálech a mokřinách, tak na březích potoků a řek. Obývají také mangrovové porosty. [editovat]Biologie Kočka rybářská v zoo v San Diegu Kočky rybářské jsou plachá samotářská zvířata, která se vyhýbají člověku. Potravu si hledají u vodních ploch. Jak napovídá jejich jméno, živí se převážně rybami, k jejichž chycení jsou skvěle přizpůsobeny. Drápy na předních končetinách používají jako harpunu a pro svou kořist se dokážou i potopit. V tomto případě přitisknou uši k hlavě, aby jim do nich nenateklo. Jejich kořistí se ale stávají i žáby, raci, měkkýši, vodní hmyz, nepohrdne ani na souši ulovenou myší, malým savcem či ptákem. Někdy napadají dobytek, živí se i mršinami. Údajně dokážou odnést i nemluvně. O jejich rozmnožování v přírodě toho není moc známo a většina informací pochází z pozorování koček žijících v zajetí. Kočky rybářské se páří jednou ročně, většinou v lednu nebo únoru. Březost trvá 63 dní, po té samice vrhne 1-4 koťata, obvykle jsou ve vrhu 2 mláďata. V zajetí s péčí o mláďata pomáhá i samec, ale neví se, jestli je tomu tak i v přírodě. Koťata jsou odstavena v půl roce věku a v 10 měsících se osamostatňují. V zajetí se mohou dožít až 12 let. Jejich jediným známým nepřítelem je člověk. Jsou ohroženy hlavně vysušováním mokřadů kvůli zemědělství, kácením vegetace i lovem kvůli masu, kožešině nebo kvůli útokům na dobytek.

kůň převalského

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Kůň Převalského Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Skočit na: Navigace, Hledání Kůň Převalského Stupeň ohrožení ohrožený Vědecká klasifikace Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: savci (Mammalia) Řád: lichokopytníci (Perissodactyla) Čeleď: koňovití (Equidae) Rod: Equus Binomické jméno Equus przewalskii Poliakov, 1881 mapa rozšíření Kůň Převalského (Equus przewalskii, Poliakov, 1881) je jediným žijícím předkem našeho zdomácněléhokoně. Dnes už se s ním nesetkáváme téměř nikde jinde než v zoologických zahradách, mj. v Praze. Před několika lety bylo za spolupráce Zoo Praha několik zvířat vypuštěno do volné přírody v Mongolsku, původní oblasti rozšíření koní Převalského. Žije v soudružných dlohodobých stádech, která cestují do velkých vzdáleností vyhledávat potravní zdroje trávu,listy a pupeny. Typické stádo vede starší klisna a jsou v něm ještě 2-4 další klisny, jejich mláďata a jeden hřebec, který se pohybuje na okraji stáda. Po březosti trvající 333-345 dní se rodí jedno hříbě. Obsah [zobrazit] 1Chování 1.1Vzájemné číštění 2Objevení druhu 3Původ 4Související články // [editovat]Chování [editovat]Vzájemné číštění Vzájemná péče o srst je důležitá jak pro tento druh, tak pro většinu divokých koní, protože pomáhá posilovat vzájemné svazky ve stádu. Obvykle při ní dva koně stojí v opačném směru proti sobě, takže mohou vyhlížet do okolí z obou stran a každý oštipuje partnera na plecích a na kohoutku. Ocasy při tom využívají k odhánění much. [editovat]Objevení druhu Až do poloviny 19. století o tomto divokém koni věděli jen mongolští kočovníci, kteří putovávali po okraji pouště Gobi. Jeho objevením pro světovou veřejnost začal dobrodružný lov, který koně Převalského přivedl na pokraj vyhubení. Roku 1879 propátrával Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády, okolí hor Tachin Schack. Několikrát přitom zahlédl celá stáda divokých koní, která ale nedokázal identifikovat. Vzpomínky na vzhled těchto koní se nedokázal zbavit, a tak se na ně začal vyptávát místních obyvatel. Jeden lovec mu nakonec přenechal kůži uloveného koně. Przewalski ji odvezl do Moskvy a ukázal ji přírodovědci Poljakovovi. Ten ji prozkoumal, popsal a zaznamenal znaky divokého koně a pojmenoval ho po jeho objeviteli Przewalském. [editovat]Původ Kůň Převalského je pravděpodobně přímým potomkem prakoně Equus caballus. Je prudký a agresivní a je téměř nemožné ho zkrotit. [editovat]Související články Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu Kůň Převalského Související články obsahuje Portál Koně František Bílek (hippolog)   kůň Převalského stádo koní Převalského

egypt

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Egypt Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Skočit na: Navigace, Hledání Tento článek z oblasti geografie nebo místopisu potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku. Egyptská arabská republika جمهوريّة مصر العربيّة Ǧumhūriyyat Miṣr al-ʿArabiyyah Džumhúrja al-Misríja al-'Arabíja vlajka znak Hymna:‬Biládí, Biládí, Biládí (بلادى، بلادى، بلادى) geografie Hlavní město: Káhira Rozloha: 997 739 km² (30. na světě) z toho 0,6 % vodní plochy Nejvyšší bod: Gebel Katrinah(2 642 m n. m.) Časové pásmo: +2 obyvatelstvo Počet obyvatel: 77 505 756 (15. na světě, 2005) Hustota zalidnění: 74 ob. / km² (117. na světě) Jazyk: arabština Národnostní složení: Egypťané Náboženství: islám 94%, koptské ortodoxní křesťanství 6% státní útvar Státní zřízení: republika Vznik: 28. února1922 (nezávislost na Velké Británii) Prezident: Muhammad Husní Mubarak Předseda vlády: Ahmed Nazíf Měna: egyptská libra (=100 piastrů) (EGP) HDP/obyv. (PPP): 1 489 USD(115. na světě, 2005) mezinárodní identifikace ISO 3166-1: 818 EGY EG MPZ: ET Telefonní předvolba: 20 Národní TLD: .eg Mapa Egypta Egypt je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem. Ze severu ho omývají vody Středozemního moře (arabsky البحر الأبيض المتوسط al-bahhr al-abyadd al-mutawasitt), z východu pak Rudé moře (arabsky البحر الأحمر al-bahhr al-ahhmar). Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 78 milionů obyvatel (k roku 2007) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná orná půda. Většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Káhiry, Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty. Tato země je známá především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu. Obsah [zobrazit] 1Názvy Egypta 2Geografie 2.1Povrch 2.2Vodopis 3Dějiny 3.1Pravěk 3.2Starověk 3.3Středověk 3.4Novověk 4Politika 5Ekonomika 6Obyvatelstvo 7Odkazy 7.1Reference 7.2Doporučená literatura 7.3Externí odkazy // [editovat]Názvy Egypta V minulosti mívaly státy, nebo území na nichž se státy nacházely, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou. Kupodivu i naše současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Mennofer (řecky Memfis) který byl nazývám "Palác Ptahovy Ka" což se v egyptštině řekne "hat ka ptah". Z tohoto názvu se však během staletí stala postupným vývojem zkrácení, která se mohla vyslovovat přibližně "hykupta" a v této podobě se s tímto označením setkali Řekové. Ti si jej přizpůsobili svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento řeky zkomolený název zněl AIΓYΠTOΣ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo ÆGYPTVS (Égyptus), což byl později i oficiální název provincie a z něhož je pak odvozen náš současný název. Sami starověcí Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta) V arabském světě a v Egyptě samotném je v současnosti používán výraz Maṣr nebo Miṣr. [editovat]Geografie Hlavní článek: Geografie Egypta [editovat]Povrch Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. Na jihu, na egyptsko-libyjských hranicích leží masív Džabal Abenat, s nejvyšším bodem, 1934 metrů. Libyjskou poušť tvoří většinou pískové duny, místy je kamenitá skalní poušť. Na severu libyjské pouště se v západo-východním směru nachází dlouhý úzký pruh proláklin, z nichž největší je Kattára (20 000 km²) s nejnižším bodem −137 metrů. Na pravé straně Nilu pokračuje Sahara Arabskou pouští až k Rudému moři, podél kterého vystupuje řetěz hor z žuly a porfyru, nejvyšší hora zde je Šajid. Charakteristické pro tuto oblast jsou suchá údolí, vádí, kterými protéká značné množství vody po občasných deštích. Na jihu přechází Arabská poušť v Nubijskou poušť. K Egyptu náleží též Sinajský poloostrov, ohraničený Suezským a Akabským průlivem. Sinajský poloostrov již patří geograficky k Asii a leží zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína) vysoká 2642 m. [editovat]Vodopis Jedinou řekou Egypta je Nil. Na Nilu byla v roce 1970 postavena Asuánská přehrada. Je 111 metrů vysoká, má rozlohu 5000 km², dlouhá je 500 km (zasahuje až do Súdánu), hloubka dosahuje 95 metrů a objem zadržené vody je 130 mld m³. Na severu Nil tvoří deltu o rozloze 24 000 km². Na pobřeží ji tvoří několik velkých lagun, oddělených kosami, na západě i východě delty je několik velkých jezer, z nichž největší jsou Majrút, Edku, Burullus (1900 km²) a Manzala (2400 km²) [editovat]Dějiny Hlavní článek: Dějiny Egypta Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast ohraničenou na východě a západě pouštěmi, na severu mořem a na jihu nilskými katarakty. Snaha ovlivnit nilské záplavy vedla v době 3 000 př. Kr. ke vzniku jednoho z prvních států na světě. Historii Egypta můžeme rozdělit na tato období: [editovat]Pravěk Hlavní článek: Pravěký Egypt Období paleolitu (700000 B.P. – 10000 B.P.) Období mezolitu (10000 B.P. – 5000 B.P.) Období neolitu a předdynastické období (5000 B.P. – 3000 B.P.) Raně dynastické období (1. až 2. dynastie; do cca 27. století př. n. l.) Skupinky člověka rodu Homo erectus se při rozšiřování z Afriky do západní a jižní Asie pravděpodobně též usadily v údolí Nilu. Ze středního paleolitu pochází mnoho lokalit, které dokládají rohovce vhodného pro výrobu pazourků.[1] Postupně se skupiny lovců-sběračů začaly usazovat a v Nilském údolí začaly vznikat trvalejší zemědělská sídliště. Lidé využívali bohatství, které jim nabízelo údolí Nilu. Nilské bahno poskytovalo materiál na stavbu nízkých stěn chatrčí, na výrobu keramiky a také každoroční nilské záplavy přinášely živiny pro rostlinstvo v okolí. Z vývoje keramiky můžeme usuzovat na vznik několika kultur, z nichž nejvýznamnější je badárská kultura a nakádská kultura. Vytvářejí se kmenové svazy, vyvolané potřebou organizovat odvodňovací práce. V Horním Egyptě nabyl převahy kmen, který sídlil v okolí osady Nechen (pozdější Hierakonpolis), v Dolním Egyptě to byl kmen sídlící v severozápadní deltě Nilu v okolí osady Bútó. Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraonMenes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit.[2] Při výzkumu staroegyptské historie se využívá relativního datování podle vlády panovníků a egyptských dynastií, vycházejícího převážně z díla řeckého historika Manehta.

česká republika

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Česko Z Wikipedie, otevřené encyklopedie (Přesměrováno z Česká Republika) Skočit na: Navigace, Hledání Česká republika vlajka znak Hymna:Kde domov můj Motto:Pravda vítězí geografie Hlavní město: Praha Rozloha: 78 867 km² (113. na světě) z toho 2 % vodní plochy Nejvyšší bod: Sněžka(1602 m n. m.) Časové pásmo: UTC+1 UTC+2 (letní čas) obyvatelstvo Počet obyvatel: 10 446 157 (77. na světě, 30. září2008) Hustota zalidnění: 132 ob. / km² (77. na světě) HDI: ▲ 0,891 (vysoký) (2005) Jazyk: čeština Náboženství: bez vyznání 59 %, římsko-katolické 27 % státní útvar Státní zřízení: republika Vznik: 1. ledna 1993 (rozdělení Československa) Prezident: Václav Klaus Předseda vlády: Mirek Topolánek Měna: koruna česká (CZK) HDP/obyv. (PPP): 25 365 USD(25. na světě, 2006) mezinárodní identifikace ISO 3166-1: 203 CZE CZ MPZ: CZ Telefonní předvolba: +420 Národní TLD: .cz Česko (kodifikovaný jednoslovný název státu, viz Spor o užití slova Česko), oficiálně Česká republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Rozkládá se na území tří historických zemí – Čech, Moravy a části Slezska – a jeho plošná rozloha činí přes 78 tisíc km2. V současnosti (2008) má přes 10 milionů obyvatel. Administrativně se dělí na 14 samosprávných krajů a jeho hlavním městem je Praha. Počátky samostatného českého státu spadají do druhé poloviny 9. století. V letech 1526–1918 byly české země včleněny do rakouské monarchie, v letech 1918–1992 (kromě druhé světové války) byly součástí Československa. Svrchovaný český stát byl formálně obnoven 1. ledna 1969 pod názvem Česká socialistická republika (od roku 1990 jen Česká republika) jako součást federativní Československé socialistické republiky, od roku 1990 nesoucí název Česká a Slovenská federativní republika. Ta 1. ledna 1993 zanikla, čímž se Česká republika stala samostatným státem; zároveň nabyla účinnosti Ústava České republiky. Česká republika je demokratický stát s liberální ústavou a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky. Česko je členským státem Severoatlantické aliance[1] (NATO) a Evropské unie[2]. Je také jedním ze států Visegrádské skupiny. Obsah [zobrazit] 1Název a státní symboly 2Dějiny 2.1Původní osídlení 2.2Středověk a raný novověk 2.3Předválečné Československo 2.4Protektorát Čechy a Morava 2.5Poválečné Československo 2.6Samostatná Česká republika 3Geografie 3.1Vodstvo 3.2Klima 3.3Chráněná území 3.4Geologie 4Obyvatelstvo 4.1Náboženství 5Politický systém 5.1Administrativní dělení 5.1.1Územní kraje 5.1.2Samosprávné kraje 5.1.3Okresy 5.1.4Obce a jejich správní obvody 5.1.5NUTS 5.1.6Euroregiony 6Ekonomika 6.1Těžba 6.2Zemědělství 6.3Průmysl 6.4Služby 6.5Doprava 7Kultura 8Reference 9Související články 10Externí odkazy // Název a státní symboly Podrobnější informace naleznete v článku Spor o užití slova Česko. Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika, jednoslovným názvem Česko; část veřejnosti však slovo Česko odmítá. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1777 jako synonymum ke slovu Čechy, jako oficiální označení české části československé federace se slovo Česko objevilo ve Slovníku spisovné češtiny v roce 1978. Podrobnější informace naleznete v článku Státní symboly České republiky. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, česká vlajka, prezidentská standarta, státní pečeť, státní barvy (červeno-modro-bílá trikolóra) a česká státní hymna Kde domov můj?. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a demokratického Československa (vlajka). Dějiny Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Česka. Původní osídlení Území Čech bylo člověkem osídleno již před asi 750 tisíci let. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši (asi 623–659). V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 906 nebo 907 rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. Středověk a raný novověk Země koruny české za husitských válek Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie PřemyslovcůBořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a byla k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky samostatného středověkého státu (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal sv. Václav). Ve 13. století se český stát stal královstvím a svého mocenského vrcholu dosáhl za posledních Přemyslovců a Karla IV. České království bylo významnou součástí Svaté říše římské a jeho panovník měl postavení kurfiřta, tedy jednoho ze sedmi volitelů císaře. V 15. století český stát výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V letech 1547 a 1618 vypukla proti panovníkovi ozbrojená povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od 17. až do počátku 19. století rovněž probíhalo poněmčování českého území. Koncem 18. století se začalo v českých zemích projevovat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami, zastupujícími zájmy českého etnika. Předválečné Československo Hlavní článek: První republika První republika Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce se české země 28. října1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa, jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus. Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Tento okleštěný státní útvar se psal se spojovníkem (Česko-Slovensko) a je nazýván druhá republika. Protektorát Čechy a Morava 14. března1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (na území Protektorátu se nacházela jen velmi malá část Českého Slezska v okolí Ostravy, zbytek, včetně československého Těšínska, byl připojen k Německu). V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Došlo však k dnes sporným jevům jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska nebo omezení stranické soutěže. Poválečné Československo Československo po druhé světové válce V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku. Byly potlačeny struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy21. srpna 1968. Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991, a režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody. Trvalejším státoprávním důsledkem Pražského jara zůstala federalizace Československé socialistické republiky, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR). Vlajka České republiky 1990–1992 Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Z názvu státu a obou republik bylo v roce 1990 vypuštěno slovo socialistický[3] a Česká republika získala své vlastní státní symboly.[4] Mezi oběma složkami federace, Českou a Slovenskou republikou, však rychle narůstaly rozpory, které vedly k rychlému rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992 a dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. Samostatná Česká republika Jako subjekt mezinárodního práva vznikla Česká republika 1. ledna1993. Úspěšně se zapojila do politických struktur demokratického Západu – 12. března1999 byla přijata do NATO a 1. května2004 vstoupila do Evropské unie. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznává drtivá většina států světa. Česko však není uznáno ze strany Lichtenštejnska, které klade jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, v současné době jde o spory z vyvlastnění podle Benešových dekretů).[5] Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací však nebyla úspěšná. Geografie Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Česka. Satelitní pohled na Česko v srpnu 2003, část ze snímku NASA, program NASA's Visible Earth[6]. Topografie Česka, pohled generovaný z online databáze na demis.nl. Typická polní krajina v Česku Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km. Zeměpisné rekordy Česka: nejníže položené místo je Labe na odtoku ze země u Hřenska, 115 m n. m. Nejvýše položené místo je Sněžka, 1602 m n. m, byť nejvýše položeným (umělým) bodem je vrchol televizního vysílače na Pradědu, 1654 m n. m. Podrobnější informace naleznete v článku Geomorfologické členění ČR. Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohor (Šumava, Český les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Vodstvo Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Klima Podnebí se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách a na Moravě, ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Velký vliv na podnebí má nadmořská výška a reliéf. Chráněná území Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Geologie Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Obyvatelstvo Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Česka. Vývoj populace v Českých zemích (ČSÚ, Praha) Rok Celkem Změna Rok Celkem Změna 1857 7 016 531 - 1950 8 896 133 -16,7 % 1869 7 617 230 +8,6 % 1961 9 571 531 +7,6 % 1880 8 222 013 +7,9 % 1970 9 807 697 +2,5 % 1890 8 665 421 +5,4 % 1980 10 291 927 +4,9 % 1900 9 372 214 +8,2 % 1991 10 302 215 +0,1 % 1910 10 078 637 +7,5 % 2001 10 230 060 -0,7 % 1921 10 009 587 -0,7 % 2008 10 446 157 +2,1 % 1930 10 674 386 +6,6 %       Celkový přírůstek obyvatelstva se pohybuje okolo nuly (-0,08 v roce 2003 a +0,9 % v roce 2004 dle odhadů ČSÚ), přičemž přirozený přírůstek je od roku 1994 záporný. V letech 1995-2002 celkový počet obyvatel mírně klesal, od roku 2003 opět roste díky sílící imigraci ze zahraničí. Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 72 let u mužů a 79 let u žen (odhad 2004). Ve městech žije celkem 71 % populace. V posledním sčítání lidu v roce 2001 se 90,4 % obyvatel Česka hlásilo k české národnosti, která je tak dominantní národností v Česku a zcela převažuje ve všech okresech Česka. V roce 1991 se dříve jednotná česká národnost, podle závěrů Českého statistického úřadu do určité míry uměle v důsledku medializace moravské národnostní problematiky,[7] rozložila na českou, moravskou a slezskou.[8] V roce 2001 se 3,7 % obyvatel Česka přihlásilo k moravské národnosti a 0,1 % ke slezské národnosti, které rovněž hovoří česky.[9] Příbuznými jazyky rovněž patřícím do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny hovoří i dvě nejvýznamnější národnostní menšiny, Slováci (1,9 %) a Poláci (0,5 %). Další národnostní menšinou v pořadí byli v roce 2001 Němci (0,4 %). V Česku dále žijí národnostní menšiny Romů, Maďarů, Ukrajinců, Vietnamců, Rusů, Bulharů, Srbů a dalších. Celkově žije v Česku asi 3,5 % cizinců, nejvíce přistěhovalců přichází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska. Náboženství Svatý Václav, hlavní patron české země. (Jezdecká socha J. V. Myslbeka na Václavském náměstí v Praze) V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.[10] Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 je většina populace (59 %) bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (26,8 %), následují Českobratrská církev evangelická (1,15 %) a Církev československá husitská (0,97 %). Počet vyznavačů judaismu či islámu je nepatrný.[11] Větší podíl věřících má jižní a střední Morava, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují největší podíl nevěřících osob. Politický systém Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém České republiky. Mapa České republiky Česká republika je demokratická parlamentní republika. Výkonnou moc má prezident a

sahara

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Sahara Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Skočit na: Navigace, Hledání Tento článek pojednává o poušti. Další významy jsou uvedeny v článku Sahara (rozcestník). Sahara na satelitním snímku Sahara je největší poušť světa; rozlohou 9 milionů km² zaujímá téměř stejnou plochu jako Čína nebo USA. (V arabštiněsahra znamená "poušť".) Rozkládá se od severoafrického pobřeží Atlantského oceánu až k pobřeží Rudého moře na území 10 států (Egypt, Libye, Alžírsko, Tunisko, Maroko, Mauritánie, Niger, Čad, Mali a Súdán). Plocha, kterou Sahara zaujímá, má zhruba tvar lichoběžníku o délce 4500 až 5500 km ve směru západ-východ a šířce 1500 až 2000 km od severu k jihu. Obsah [zobrazit] 1Geografická charakteristika 2Klimatické podmínky 2.1Dezertifikace 3Historie 4Obyvatelstvo 5Hospodářství 6Odkazy 6.1Související články 6.2Externí odkazy // [editovat]Geografická charakteristika Jižní okraj Sahary, Mauretánie Na severu Sahara zasahuje až k úpatí pohoří Atlas, v Libyi a Egyptě až k pobřeží Středozemního moře. Na jihu v oblasti tzv. Sahelu přechází poušť do pásma stepí a savan. Jižní hranici tvoří přibližně linie vedoucí od západu k východu přes tok řeky Senegal, střední tok Nigeru, Čadské jezero, oblast súdánského Dárfúru a soutok Nilu s Atbarou. Povrch Sahary tvoří převážně kamenitá poušť (skalnatá, oblázková, štěrková nebo hlinitá), menší část zabírají pouště písečné. Na severu se rozkládají na plošinách s nadmořskou výškou do 500 m, dále na jih se podél libyjského pobřeží plošina zvedá až o 800 m a pokračuje dále jako písečná a kamenitá planina. V centrálních oblastech Sahary se nachází několik pohoří sopečného původu jejichž vrcholy přesahují tři tisíce metrů - např. Ahaggar, Tassili nebo Tibesti. Nejvyšším vrcholem je se 3415 m neaktivní vulkán Emi Koussi. Vodní zdroje těchto oblastí kolem sebe soustřeďují většinu saharských oáz. Na řadě míst, zejména v horských a podhorských oblastech, jsou četná koryta pouštních vádí. Východní část protíná od jihu k severu řeka Nil, na jihu zasahuje do pouště svým severním obloukem řeka Niger. V bezodtokých oblastech na severu se vyskytují slaná jezera, tzv. šoty. Mezi nejvýznamnější patří Šot Djerid a Šot Melrhir. [editovat]Klimatické podmínky Sahara v Lybii Podnebí oblasti Sahary má typicky pouštní ráz, je suché s ročními srážkami do 50-100 mm. Na mnoha místech jsou srážky zaznamenávány s několikaletými bezsrážkovými odstupy. Na severu je za hranici pouště považována roční izohyeta 100 mm na jihu v oblasti Sahelu 150 mm. Průměrná lednová teplota se pohybuje mezi 10 až 15°C, v létě je to 30 až 37°C. Rozdíl teplot ve dne a v noci může činit až 30°C. Četné bývají také písečné bouře, které přemísťují ohromná množství prachu a písku nejen v oblasti severní Afriky, ale jeho spad bývá zaznamenán i v Evropě nebo jižní a střední Americe. [editovat]Dezertifikace V důsledku nadměrného spásání vegetace dobytkem a zvěří, kácením zeleně a dalších klimatických či jiných vlivů pokračuje v jižní části Sahary proces desertifikace, tedy degradace stepí a savan v poušť nebo zasypávání míst s vegetací saharských pískem. Od konce 20. století se státy oblasti Sahelu ve spolupráci s OSN snaží o zastavení nebo alespoň o zpomalení tohoto procesu. [editovat]Historie Petroglyf (skalní kresba) slona v libyjském Tadratu Podle výzkumů archeologů a paleontologů bylo ještě před 5 až 7 tisíci lety území dnešní Sahary poměrně úrodnou oblastí, vhodnou pro pěstování plodin a pastevectví. Od 7. století pronikají do oblasti Sahary Arabové a šíří zde islám, který výrazně ovlivnil původní etnika a jejich kulturu. [editovat]Obyvatelstvo Obyvatelstvo tvoří několik etnických skupin. Mezi nejvýznamnější patří především Tuaregové, Berbeři, Arabové a v menší míře i některé černošské kmeny. Mezi nejhustěji obydlené oblasti patří pobřeží Středozemního moře a oblast dolního toku Nilu. Severní pobřeží je poseto památkami z období Římské říše. [editovat]Hospodářství Sahara, jižní Alžírsko Hospodářský život vnitřní části Sahary je soustředěn do řady oáz s artézskými studnami.Pěstuje se zde nap. datlová palma, zelenina a obilniny. Rozšířen je chov velbloudů. Celá oblast je významným nalezištěm ropy, zemního plynu, uhlí, železné rudy a dalších nerostných surovin.

poušť gobi

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Gobi Z Wikipedie, otevřené encyklopedie (Přesměrováno z Poušť Gobi) Skočit na: Navigace, Hledání Obrázek z pouště Gobi z Mongolské autonomní oblasti ČLR Gobi (čínsky: 戈壁(沙漠) [Gēbì (Šāmò)] ; mongolsky: Говь [Gowi] ) je jedna z nejstarších a největších pouští světa, ale oproti ostatním suchým oblastem má několik nepravidelností, které jí od ostatních značně odlišují. Rozkládá se v severní Číně a jižním Mongolsku. Poušť je ohraničena pohořím Altaj a travnatými stepmi Mongolska na severu, Tibetskou náhorní plošinou na jihozápadě a Velkou Čínskou nížinou na jihovýchodě. Obsah [zobrazit] 1Geografie 2Klima 3Historie vzniku 4Fauna a flóra 5Externí odkazy // [editovat]Geografie Poušť Gobi se rozkládá na území Mongolska a Mongolské autonomní oblasti v ČLR Gobi zaujímá 1 300 000 km2 a řadí se tak mezi jednu z největších na světě. Další primát si Gobi drží vzhledem ke svému geografickému postavení, neboť jde o nejseverněji položenou poušť na zemském povrchu. Do dnešního dne se jedná o velmi málo prozkoumanou část světa. Zabírá přibližně 30% plochy Mongolska a velké oblasti Číny. Rozkládá se v pánevné oblasti, která je situována do nadmořské výšky přes 1000 metrů, což se projevuje na teplotách zde panujících. [editovat]Klima Jde o jednu z nejchladnějších pouští, kde se teploty mohou pohybovat mezi -40°C v zimě až po 40°C v létě. Průměrné srážky nepřesáhnou 76 mm vody za rok, což řadí poušť mezi jednu z nejsušších oblastí světa; to se projevuje na její obydlenosti, která patří mezi nejnižší na světě. I přes tyto extrémní parametry však nemůžeme na poušť Gobi pohlížet jako na nekonečné oblasti písečných dun (písečné oblasti zabírají maximálně 3% z celkové rozlohy) - setkáváme i s bohatou biodiverzitou, protože se rozprostírá na obrovském území, kde nechybí hory, lesy či stepi. [editovat]Historie vzniku Historie vzniku pouště sahá hluboko do minulosti naší planety. Před 300 milióny let v karbonu byla Gobi mořským dnem, ale potom nastala horotvorná činnost, která měla za následek vyvrásnění pohoří Altaj či Ťan-šan. V další geologické etapě druhohorách se Gobi stala úrodnou oblastí, kterou v hojných počtech obývali dinosauři, po kterých je nyní na poušti možno nalézt mnoho kosterních pozůstatků. Koncem křídy ale začalo docházet k dramatickým klimatickým změnám, které měly za následek změnu srážkového režimu - výrazné omezení srážek, což se projevilo na druhotném vyschnutí řečišť a změně biotopu z bujné vegetace na trávu a keře. [editovat]Fauna a flóra strom v poušti Gobi Fauna a flora je i v pouštní oblasti bohatá. Mezi nejvýznamnější rostliny patří stepní tráva, tamaryšek, divoký tymián. Z říše živočišné máme možnosti potkat ovce argali, sněžného leoparda, kozorožce horského, gobijského medvěda, velmi vzácný druh koně Převalského a mnohé další. Díky bohatému životu a množství ojedinělých druhů byly velké části Gobi prohlášeny za národní parky (například Velká gobijská rezervace). Poušť je nalezištěm uhlí, ropy, tyrkysu, achátu, křišťálu a dalších. K poušti Gobi se vztahují i mnohé legendy a vyprávění o tajemném živočichu, který se nazývá v místním nářečí Olgoj Chorchoj. Údajně jde o 1 až 1,5 metru dlouhého slepého červa, který by měl žít v písečných oblastech a měl by mít na svědomí i lidská úmrtí. Pro současné vědce je tento tvor stále velkou hádankou.

tropický deštný prales

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Tropický deštný les Z Wikipedie, otevřené encyklopedie (Přesměrováno z Deštné lesy) Skočit na: Navigace, Hledání Výskyt tropických lesů na Zemi. Deštný prales na ostrově Fatu Hiva. Biomy Polární pustina Tundra Tajga Opadavý listnatý les Tvrdolistý les Step Poušť Savana Tropický střídavě vlhký les Tropický deštný les Tropický deštný les, též tropický deštný prales, je zalesněnýbiom s trvale teplým a vlhkým podnebím. Obvykle se uvádí jako dolní hranice celoročních srážek 2000 mm (v různých pojetích 1700-2500 mm). Podmínkou je, aby klima bylo vlhké skutečně celoročně, tzn. aby i v nejsušších měsících spadlo minimálně 60 mm srážek. Tento biom nalezneme zejména v rovníkových oblastech Země, byť některé okrajové enklávy mohou díky místním specifikům zasahovat až do subtropů. Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, dále Konžský deštný prales a pralesy na poloostrovechPřední a Zadní Indie. Krom nich ještě existují menší ostrovní pralesy v Karibiku, Indickém oceánu a rovníkové oblasti Pacifiku. V Köppenově klasifikaci podnebí jsou oblasti s podnebím tropických deštných lesů označovány Af. Obsah [zobrazit] 1Abiotické faktory 2Biotické podmínky 2.1Stromové patro 2.2Podrost 2.3Stabilita pralesa 3Význam 3.1Zdroje léků 3.2Producent kyslíku 4Kácení tropického deštného lesa 4.1Možná řešení 5Reference 6Literatura // [editovat]Abiotické faktory V tropickém deštném lese mohou celoroční srážky činit 2000 až 12 000 mm. Za takto vysoké srážky zodpovídá intertropická konvergenční zóna – pásmo nízkého tlaku okolo rovníku, jehož účinek může být umocněn místními podmínkami (např. návětrná strana velehor). Vlhkost vzduchu vysoká až 100 %, teplota je relativně stálá, rozdíly mezi jednotlivými ročními obdobími jsou malé nebo prakticky nulové. Živiny a pro život důležité látky jsou vázány v biomase, půda sama je chudá, protože časté deště vyplaví vše, co vyplavit lze, a rychlý bakteriální rozklad, kterému klima přeje, vykoná zbytek. Koncentrace oxidů železa a hliníku procesem laterizace způsobuje světlečervenou barvu oxisolí a někdy produkuje těžitelná ložiska (např. bauxitu). Na mladších substrátech, zvlášť vulkanického původu, mohou být tropické půdy relativně úrodné. Pokud je prales vypálen, popel obohatí půdu, která je tak velmi úrodná, nicméně díky dešťům jednak dochází k rychlé půdní erozi, jednak jsou živiny rychle vyplaveny, takže již po 2–3 letech se získaná oblast nedá pro zemědělství použít. [editovat]Biotické podmínky Tropický deštný prales je biom s největším počtem druhů organismů [zdroj?] (viz druhová diverzita), většina z nich je nejspíše dosud nepoznána. Odhaduje se, že v tropických lesích žijí 2/3 všech známých rostlinných a živočišných druhů této planety. [zdroj?] [editovat]Stromové patro Tropické stromy mohou mít některé vlastnosti, které nejsou běžné u stromů vyšších šířek. Vzhledem k obrovské konkurenci o světlo, které přispívá hustota vegetace i podnebí přející rychlému růstu biomasy, je tropický deštný les místo, kde rostou jedny z nejvyšších stromů. Vzhledem k rozsáhlosti stromového patra lesa a odlišným podmínkám, které v jeho různých částech panují, si je biologové dělí na pásma (resp. vrstvy nebo úrovně, např. A–C, přičemž A je nahoře). Někteří ještě speciálně vyčleňují pásmo pro ojedinělé stromy výrazně přerůstající své okolí. Následuje seznam některých výjimečností tropických stromů (které se ovšem nevyskytují u všech a už vůbec ne vždy naráz): Mnoho druhů má široké dřevěné obruby (kořenový náběh) na spodku kmene. Původně se myslelo, že slouží na podporu stromu, ale teď vychází, že kanály kořenového náběhu proudí rozpuštěné živiny z kořenů. Velké listy jsou společné stromům vrstvy C. Mladé stromy určené pro vrstvy A a B též mohou mít velké listy. Když dosáhnou koruny stromů úrovně A, nové listy budou menší. Velký povrch listů pomáhá zachytit světlo v nižších vrstvách lesa. Odkapávací cípy ulehčují odvedení srážek z listu na podporu transpirace (vypařování). Vyskytují se v nižších vrstvách a mezi mladými stromy druhů vynořující se vrstvy A. Stromy jsou často dobře spojeny ve vrchní vrstvě speciálně růstem dřevěných popínavých rostlin nebo lián. Rostliny s epifytickou adaptací rostou na povrchu existujících stromů a dělí se s nimi o sluneční světlo. Kůra stromů často bývá velmi tenká, často jen 1–2 mm hrubá. Obvykle je velmi jemná, ale někdy ji chrání trny. Objevuje se u nich vývin květů (a z toho plody) přímo z kmenu, namísto na větvích (angličtina má na to slovo "cauliflory"). [editovat]Podrost Podrost v deštném lese je často omezen nedostatkem světla na spodní úrovni. To umožňuje lidem a zvířatům se v lese pohybovat. Jsou-li koruny stromů z nějakého důvodu poškozeny nebo ztenčeny, země pod nimi je brzy kolonizována hustou spletí popínavých rostlin, křoví a malých stromů zvaných džungle. [editovat]Stabilita pralesa Prales se jeví jako stabilní klimaxový porost, který jeví velikou odolnost vůči narušení. Drobné mýtiny, ať už se objeví z jakéhokoliv důvodu, velice rychle zarůstají. Pokud však dojde k masívní destrukci rozsáhlé oblasti (prakticky výhradně činností člověka), je tato vlivem půdní eroze a ztráty styku s původním typem porostu velice brzy znehodnocena tak, že se sem prales "jen tak vrátit" nemůže. Přirozená obnova pralesa na místě, které bylo exploatováno a zničeno člověkem, je otázkou staletí až tisíciletí. Člověk sám pro ni může udělat jen minimum. [editovat]Význam Tropické deštné pralesy se nazývají "klenoty Země", "plíce Země" a "největší lékárna světa". [editovat]Zdroje léků Tropické deštné lesy se nazývají ‚největší lékárna světa‘ pro výskyt velkého počtu přírodních léčiv. Téměř polovina užívaných léků pochází z tropických deštných pralesů. Např. tropické deštné pralesy obsahují "základní ingredienty ptačích kontrolních hormonů, stimulantů a sedativ". Vědci doufají, že zde bude v budoucnu objevena řada dalších léků. Tuto ideu ilustruje filmMedicine Man (Léčitel). [editovat]Producent kyslíku Existující tropický deštný les má nulovou až jen velmi mírně kladnou bilanci pokud jde o produkci kyslíku. Je v něm ale vázáno obrovské množství oxidu uhličitého a pralesy mají obrovský podíl na kyslíku už vytvořeném – vyprodukovaly ho v době, když rostly. Jejich likvidace, zejména vypalování, spotřebovává jimi kdysi vyrobený kyslík a vrací v jejich biomase vázaný oxid uhličitý zpět do atmosféry. [editovat]Kácení tropického deštného lesa V současné době tropické deštné lesy ubývají. O tempu ubývání však neexistuje mezi vědci shoda. Například Bjorn Lomborg a Alan Grainger[1] mýty o rychlém ubývání pralesa vyvrací. Dnes se většinou soudí, že dochází jednak k jeho kácení (kvůli spotřebě dřeva jako paliva i výrobní suroviny) či vypalování (pro zisk nové zemědělské půdy. Ta ale vydrží průměrně 2-4 roky. Za posledních 100 let již zmizelo z povrchu zemského více než 50 % rozlohy tropických deštných pralesů (na poč. století byla rozloha tropických deštných pralesů asi 16 mil. km², dnes je to cca 7 mil. km² [zdroj?]) a navzdory různým aktivitám ochránců přírody a vyhlašování nových obrovských rezervací a národních parků se tempo příliš nezpomalilo [zdroj?]. Odhaduje se, že pokud nedojde k radikální změně, do poloviny 21. století tropické deštné lesy zcela zmizí [zdroj?]. Od poloviny 20. století jsme přišli o zhruba polovinu všech tropických pralesů na Zemi[zdroj?]. Většina pralesů Afriky je vykácena, v devadesátých letech je obrovským tempem ničen prales Malajsie. V Asii zmizela mezi lety 1960-90 třetina tropických pralesů. V roce 1975 byla Amazonie prakticky nedotčena, dnes je jí vypáleno 15% [zdroj?]. Rychlost odlesňování se během osmdesátých let zdvojnásobila – dnes jsou pralesy mýceny tempem 160 000 km2 za rok [zdroj?]. Následky kácení pralesů jsou větrná a půdní eroze, povodně, zanášení údolních nádrží, sesuvy půdy. (např. podhůří Himalájí), pokles srážek, sucha, ztráta možnosti místních lidí používat les jako zdroj dřeva, plodin a píce[zdroj?]. V důsledku kácení se snižuje genofond (pralesy jsou domovem 70-90% všech druhů [zdroj?]). Mizí zároveň možná léčiva a planí příbuzní zemědělských plodin. Následuje také genocida domorodých obyvatel [zdroj?], mizení jejich kultur (Amazonie, Malajsie, Afrika) Mezi následky možná figuruje i zvyšování globálního oteplování, možný další negativní vliv na světové klima[zdroj?].

varan komodský

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Varan komodský Z Wikipedie, otevřené encyklopedie (Přesměrováno z Varan Komodský) Skočit na: Navigace, Hledání Varan komodský Varan komodský Vědecká klasifikace Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: Plazi (Reptilia) Řád: Šupinatí (Squamata) Podřád: Ještěři (Sauria) Čeleď: Varanovití (Varanidae) Rod: Varan (Varanus) Binomické jméno Varanus komodoensis Ouwens, 1912 Varan komodský (Varanus komodoensis) nebo také komodský drak je nejmohutnější žijící zástupce ještěrů z čeledi varanovitých. Obsah [zobrazit] 1Velikost 2Popis 3Areál rozšíření 4Potrava 5Stanoviště 6Potrava 7Rozmnožování 8Externí odkazy // [editovat]Velikost Přízvisko "nejmohutnější" si zasloužil kombinací extrémní hmotnosti a délky, která však sama o sobě není ve světě ještěrů rekordní. Dva zástupci varanovitých (varan novoguinejský a varan mangrovový) mohou být dokonce ještě delší, ale vzhledem k tomu, že jde o druhy stromové, činí valnou většinu jejich subtilního těla ocas a jejich váha činí maximálně kolem deseti kilo. Komodský drak byl objeven až v roce 1912 a v současnosti je silně ohrožen. Ve volné přírodě zbývá posledních cca 5000 jedinců a jeho vývoz podléhá ustanovením CITES a je možný pouze na povolení indonéské vlády. [editovat]Popis Délka dosahuje až 3,5 m. Hmotnost největších jedinců dosahuje až 150 kg (těsně po nažrání), samice jsou podstatně menší. [editovat]Areál rozšíření Varan komodský je endemicky rozšířen na 6 ostrovech vulkanického původu v Indonésii, z nichž největším je ostrov Komodo, dalšími jsou například Padar, Rinca nebo Flores. [editovat]Potrava Komodští draci, jak se těmto ještěrům také přezdívá, jsou jediní ještěři světa, kteří se ocitli na samém vrcholu potravní pyramidy. V místě svého výskytu jsou totiž schopni ulovit skutečně vše. Taktika jejich lovu spočívá v hledání momentu překvapení a bleskovém útoku, při kterém varan svou kořist (dokonce i prase, jelena či buvola) buď velmi ošklivě kousne a rotováním kolem své osy mu vytrhne velký kus masa, takže zvíře umírá na vykrvácení a stres, případně stačí, pokud se predátorovi podaří kořist pouze škrábnout do končetiny a kořist zanedlouho umírá na infekci krve. Ve slinách komodských varanů totiž žije na 50 taxonůbakterií, které z nich dělají dokonalou zbraň. Stravovací návyk dospělých varanů komodských spočívá v okamžitém nasycení se velkým množstvím potravy, následovaném dlouhým hladověním, trvajícím až kolem měsíce, než opět najdou nějakou vhodnou potravu. Při jejím hledání urazí denně až více než deset kilometrů, lhostejno zda po souši či mořskými průlivy, které bez problémů překoná. Při vzájemných soubojích varaních samců, kdy dochází k velkým poraněním, však kupodivu varani žádnou otravu krve neutrpí – jejich imunitní systém je totiž velmi výkonný a i díky němu se nyní dostávají do popředí zájmu farmaceutických firem. V lidské péči přirozená agresivita samců často způsobuje problémy v chovu a vzhledem k možnému ohrožení života samic jsou varani většinou chováni v oddělených expozicích. V mládí je varan komodský zbarven poměrně pestře. Toto zbarvení mu nezajišťuje ochranu zejména před vlastními rodiči, kteří by ho pochopitelně okamžitě zabili a sežrali. Mláďata se tedy ukrývají do korun stromů, kde jsou před mohutnými dospělými v bezpečí, a kde loví různý hmyz či drobné obratlovce, dokud jim to váha a pevnost větví dovolí. [editovat]Stanoviště Varan komodský žije v řídkých lesích a na travnaté savaně, kde je aktivní přes den. [editovat]Potrava Převážně zdechliny, které cítí až na vzdálenost 5 km. Je však také dobrý lovec, na krátké vzdálenosti vyvine rychlost až 18 km/h a loví obratlovce až do velikosti prasete. [editovat]Rozmnožování Samice snáší 20–40 vajec, která zahrabe pod zem a dál o ně nepečuje. Inkubační doba činí asi 8 měsíců. Rozmnožování komodských draků je v zoologických zahradách stále obrovským problémem, doposud se podařilo pouze ve dvanácti institucích mimo Asii – poprvé v roce 1992 v americkém Washingtonu, v nekontinentální Evropě pak před několika lety v přírodních podmínkách celoročně venkovního výběhu v jedné soukromé zoo na Kanárských ostrovech. V dubnu 2007 se pak narodila historicky první mláďata varanů komodských na evropském kontinentu, a to v zoologické zahradě v Praze. Inkubace probíhala většinu času přirozeně v kladišti, které si samice vybudovala ve výběhu, a které se chovatelům zpočátku nepodařilo najít. Celý cyklus vývoje mláďat včetně páření rodičů proběhl naprosto přirozeně a jde tedy o obrovský chovatelský úspěch. Počátkem roku 2007 bylo prokázáno partenogenetické rozmnožování u jedné samice chované v londýnské zoologické zahradě, v zápětí nato se s partenogenetickými mláďaty pochlubil také Chester. Obě samice bez přítomnosti samce snesly vejce, ze kterých se vyvinulo několik mláďat samčího pohlaví.

ara hyacintový

† 30. 11. 2009 | kód autora: tg8
Ara hyacintový Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Skočit na: Navigace, Hledání Ara hyacintový Arové hyacintoví Stupeň ohrožení ohrožený Vědecká klasifikace Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: ptáci (Aves) Řád: papoušci (Psittaciformes) Čeleď: papouškovití (Psittacidae) Podčeleď: Psittacinae Rod: ara (Anodorhynchus) Binomické jméno Anodorhynchus hyacinthinus Latham, 1790 Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus) je největší Ara. Ara hyacintový je celý kobaltově modrý, pouze kolem očí a na bradě má žlutou barvu. Má velmi silný zobák, kterým dokáže rozlousknout kokosový ořech. Obsah [zobrazit] 1Popis 2Velikost 3Areál rozšíření 4Status 5Potrava 6Biotop a způsob života 7Poznámka // [editovat]Popis Základním zbarvením je kobaltově modré, nahé oční okruží a holý pruh kůže u kořene zobáku jsou žluté, zobák šedočerný, nohy šedé. [editovat]Velikost Až 100 cm. Je to největší papoušek světa. [editovat]Areál rozšíření Ara hyacintový původně obýval velké oblasti deštných pralesů Jižní Ameriky, ale ničení jeho životního prostředí a nelegální odchyt ptáků způsobilo, že dnes přežívá ve třech oddělených populacích, v jižní Brazílii, východní Bolívii a v severovýchodní Paraguayi, a je klasifikován jako ohrožený druh. [editovat]Status V některých místech relativně hojný, ale na větší části původního výskytu již vyhubený. Je ohroženým druhem a celkové počty se odhadují na méně než 4.000 kusů. Je chráněn smlouvou CITES - úplný zákaz volného obchodování. Jeho cena se pohybuje v rozmezích 130 000 - 230 000 Kč. [editovat]Potrava Ara hyacintový je specializovaný na plody a ořechy různých palem (Suagrus commosa a Attalea funifera), dále pak jeho potravu tvoří zelenina a ovoce, kde zijí. [editovat]Biotop a způsob života Otevřené a polootevřené krajiny s porostem vysokých stromů, záplavové oblasti, kde se hladina zvyšuje až o 16m, savany s porostem palem a s množstvím skalních útvarů, ve kterých hnízdí. [editovat]Poznámka Neobvyklý je jejich sběr potravy na zemi, jeden druh palmy, jejíž ořechy se živí, má totiž celý kmen pod zemí a z ní ční jen vějíř větví s plody. Jejich zobáky jsou uzpůsobené k otevírání tvrdých ořechů, ale přesto běžně vybírají tyto ořechy z trusu dobytka, který je částečně natráví. Běžné není ani hnízdění ve skalních dutinách
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.